Anavin svět

Jablko, podívej,
červ si v něm udělal, zdá se, rej,
hle, je tu stále, a s ním i jeho larva.
Jez! Zasytí tě oba dva.

Den 1.

   Už chápu nervozitu Winstona, když bral poprvé pero a zdráhal se udělat první čárku do svého nového deníku. Chápu ho, jsem ve stejné situaci… Ačkoliv na rozdíl od něj, už nečekám na to, až na mě přijdou a odvlečou mě do kobek. Já už v jedné z nich jsem.      
    Nyní se však nesmí dozvědět o mém deníku. Jinak by můj konec byl rychlý. Chci ještě předat několik zpráv svým přátelům, rozloučit se se svou drahou matičkou. Potřebuji žít ještě týden… Do té doby se o těchto zápiscích nesmí dozvědět… Máte pravdu, nemusel jsem s nimi začínat…Ale proč s nimi tedy začal Winston? Protože musel. Musel někam napsat své myšlenky, které ho tížily dnem i nocí. Myšlenek, kterých kdyby se nezbavil, vykřikoval by je ze spaní, a tím urychlil svůj konec… Potřebuji ulehčit své hlavě.        
  Co je za den, za měsíc, to není důležité. V socialismu jsou důležité jen pětiletky a jejich plnění na 200% - což je vždy málo, ale pokaždé se lidé radostně vyhrnou do ulic, zpívají, mávají, smějí se a oslavují. Pod vlivem úderných hesel a oslavných básní mají všichni pocit, že žijí v té nejlepší zemi na světě, že lépe už se snad mít ani nemůžou.           
   Co záleží na tom, že lidé vždy musí poslat babičku či dědečka, aby jim vystáli frontu na banány, které už stejně nejsou. Bojí se říct, před svými příbuznými svůj názor, protože se bojí, že skončí tady. Místo toho čtou oslavné básně komunismu. Ach ano.. Poezie… V životě jsem si nedokázal představit, co takové malé čtyřverší dokáže napáchat škody… Ale o tom vám napíši až zítra. Slyším kroky, musím jít spát.

Den 2.

   Kde jsme to skončili… u poezie, ach ano. Víte, já to ještě neřekl, ale jsem básník. Celý život, jsem zasvětil tomu, abych psal líbivé básničky pro děti, maminky i otce. Básně, které budou oslavovat život v této zemi, její představitele, způsob života, úspěchy, kterých není nikdy dost, pokrok (který byl někdy krokem zpět). Snažil jsem se přežít, zajistit svou rodinu.
   Dosud jsem se jim líbil. Mé básně byly čteny na schůzích, aby všem dodaly energii, sílu, hrdost na tento systém a hlavně… Vymyly všem lidem mozek. Co záleží na tom, že to všechno byla jen snůška výmyslů nějakého blázna, který se snažil zalíbit a ve skutečnosti si myslel pravý opak. Hlavní bylo, že to vystihlo ducha doby a lidé tato slova hltali, jako se tonoucí stébla chytá. Všichni věří, že v básních je vždy skryta pravda pravdoucí a žádná lež. Jen tomu, co je psáno v básních se dá věřit.      

Den3.
   A pak se člověk jednou zapomene. Zapomene na to, kdo je, kde je, kým je. Šilhal jsem hlady. Na stole leželo jablko, tak jsem se zakousl. Kouknul sem na něj. Jablko koukalo na mě. Tak mě to inspirovalo, že jsem se rozhodl o tom napsat čtyři krátké řádky. Byla to chyba…
   Kdo by si byl pomyslel, že ta jednoduchá, banální báseň, založená na triviální příhodě, bude mít tolik vedlejších smyslů?          
   Seznámím Vás zde s rozborem, který mi dala naše veřejná bezpečnost k přečtení během výslechu – ale až zítra, dnes to již nestíhám.

Den 4.

   Ten červ, který na mě tak drze koukal z mého jablka, má prý představovat buržoazii, která se tajně snaží podkopat naše socialistické cíle a úspěchy. Larva je jen kapitál, světící její prostředky. Tím, že jsem se rozhodl oběma zasytit, znamená, že jim plně věřím a podporuji je, nežli dobrotivý socialismus. Prý tedy asi patřím do tajného buržoazního spolku. A víte, co znamená to jablko? Je to naprosto jasná zkratka výrazu: Já blbý komunista.
   Tak vidíte, kam vás dostane jedno jablíčko s červem. Umění je holt zrádné, řekne na vás věci, o kterých sami ani nevíte. A nejzrádnější je, když se dostane do rukou těm, kteří se vás chtějí zbavit. To pak můžete dělat cokoli a je to stejně marné.

Den 5.

   Dneska jsem si vyslechl rozsudek. Na deník mi sice nepřišli, ale v mých ostatních básních - dříve tak opěvovaných - se našlo víc protikomunistických myšlenek než by bylo zdrávo. A tak má zrada socialismu musí být potrestána smrtí. Nemohou mít přeci mezi sebou takového kacíře.
   Tady vidíte, co všechno dokáže poezie. Lid dokáže zfanatizovat a jejich tvůrce zahubit. Jen záleží na osobním výkladu – skoro až neuvěřitelné, že?
   Každopádně, až budu umírat, budu umírat s klidem na duši a pobaven. Když jsem šel dnes od výslechu, zaslechl jsem, jak v jedné kanceláři říkají nahlas mou předělanou báseň. Asi jim došli básnící, a tak přepisují nekomunistické písně na prokomunistické - stejně jako Winston přepisoval zprávy na ministerstvu, aby odpovídali dané situaci.

Jablko, podívej,
jak velice a sladce vypadá,
ale to vše je jen venkovní paráda,
ve skutečnosti je trpké a kyselé.
Podívej se blíže,
červ si v něm udělal, zdá se, rej,
 vnitřek jablka s chutí hryže.
Zahoď to jablko, i když máš hlad!
To je buržoazní atentát!

     A chcete na závěr říct, co mě pobavilo? To, že slovo jablko už v této verzi nikomu nevadí.