Hon na Slunce
Banpama byl blázen z doby snů. Loupil, byl zlý a neustále měl nějaké potíže - obvykle kvůli pletkám s děvčaty. Žil pod zemí v kraji, kde slunce nikdy nezapadalo, stálo na obloze na jednom místě.
Jednou se rozhodl vydat se na zem a oznámil: ,,Jdu na lov." Když se dostal na povrch, zahlédl krásného, velkého klokana. Bamapama uchopil oštěp a hodil, ale klokan se rozběhl směrem na západ. Jak klokan mizel, slunce pomalu zapadalo.
Nakonec se klokan zastavil a Banapama namířil oštěp. Právě se ho chystal vrhnout, když slunce zapadlo a snesla se tma. Banapama tmu neznal, dostal strach a rozplakal se. Vyšplhal na strom, aby zjistil, jak se ze tmy dostat, ale nic neviděl. Sešplhal dolů a unavený usnul na zemi. Když se druhý den ráno probudil, s radostí zjistil, že je zase světlo.
Když zahlédl slunce, pronesl: ,,Dělají to tady nahoře dobře - v noci spí a s východem slunce vstávají."
Po návratu domů se ho všichni ptali: ,,Co se ti stalo?"
,,Honil jsem vekého klokana a potom byla najednou všude tma. Pojďte se mnou a uvidíte. Všechno je tam nahoře jiné. Ve dne svítí slunce, ale v noci se spí. Je to dobré."
Vzal všechny lidi s sebou na povrch. Když se setmělo, všichni se báli a vyšplhali na stromy, ale Bamapama je zavolal zpátky. ,,Nebojte se," ukliďnoval je. ,,Vím co dělám."
Ráno slunce vyšlo a všichni se protahovali v teple jeho paprsků. ,,To je krásné!" volali. ,,Je to lepší než život dole, kde je pořád takové horko. A je tu i dřevo, abychom mohli rozdělat oheň, když nám bude zima. Zůstaňme tady."
Tak zůstali Bamapama a jeho lidé na povrchu . Ale nejsou stejní jako my. Nemají ústa, jen otvor na vrcholku hlavy. Naplnil košík medem, dal si ho na hlavu a udělal jeho dně otvor, aby mu med kapal do žaludku. A takoví jsou všichni.
